Hlas, řeč a dech


Plně se nadechnout znamená naplnit se životní energií,
plně vydechnout znamená vyprázdnit se,
otevřít se všemu neznámému…

D.Lewis, Tao dechu

 

 

Hlas je jedním ze základních předpokladů lidské komunikace a je nosným médiem mluvené řeči /Dršata 2011/. Hlasové ústrojí je uloženo v hrtanu. Tvorba hlasu - fonace (z řeckého fóné - hlas, zvuk) – se děje pomocí hlasivek, kdy hlasivkovou štěrbinu rozechvívá proud výdechového vzduchu z plic a vzniká tak základní hrtanový tón. Ten pak rezonancí v dutinách horních cest dýchacích a vedlejších nosních dutinách získává podobu lidského hlasu a pro každého člověka jedinečné zabarvení. Výška (kmitočet) hlasu je závislá na rychlosti kmitání hlasivek, kdy určující je délka a napětí hlasových vazů. Zkrácení hlasivek, nebo zvýšení jejich napětí zvyšuje hlas. Síla hlasu (amplituda) závisí na intenzitě vzdušného proudu, kdy zesílení výdechového proudu způsobuje výraznější kmity a zesílení hlasu. Začátek fonace - hlasový  začátek - může být měkký, kdy hlasivky jsou do pohybu uvedeny plynule, nebotvrdý, kdy výdechový proud hlasivkovou štěrbinu prudce rozrazí a následně rozkmitává, nebo dyšný, kdy hlasivková štěrbina není v první fázi zcela uzavřena a to způsobí krátký šum před vlastním zazněním hlasu.

Hlas, řeč a dech nelze oddělit.

„Mluvíme“ expiračním – výdechovým proudem vzduchu. Při dýchání proud dechu odchází z hrtanu přes zadní část dutiny hrdelní a dutinu nosní. Rty i čelisti jsou sevřeny, hmota jazyka je volně uložena na spodině ústní, měkké patro je volně svěšeno. Při řeči se otevírá čelistní úhel a retní štěrbina a hlavní cestou výdechového proudu se stává směr přes dutinu ústní. Pohyby artikulačních orgánů se tento průchod stále proměňuje. Vznikají zvuky různého složení a různého trvání /Palková,1994/.

Dech je tanečníkem v jemném a složitém artikulačním tanci hlásek, pohybuje se v rytmu slabik a slov.

Z hlediska tvorby řeči je důležité jak fonační postavení hlasivkové štěrbiny, kdy se hlasivky uzavírají, rozkmitávají a vzniká tón – hlas, tak postavení klidové – respirační, kdy je hlasivková štěrbina otevřená a tón – hlas chybí. Některé hlásky mají základní tón jako podstatnou složku své charakteristiky. Jsou to hlásky znělé. V češtině mezi ně patří samohlásky a určitá část souhlásek, např. v,z,ž,h,b,d,r a další. Některé souhlásky jsou naopak tvořeny bez hlasivkového tónu, vznikají až modifikací výdechového proudu v nadhrtanových dutinách (a dále jsou modulovány artikulačními orgány v dutině ústní). Jsou to hlásky neznělé, např. f,s,š,ch,p,t a další. Jedinou českou hláskou, která vzniká přímo v hrtanu je hláska „h“ /Palková,1994/.

 

DATABÁZE HLASOVÝCH TERAPEUTŮ:

http://www.hlascentrum.cz/?page_id=239

www.hlascentrum.cz

© Copyright 2013, Klinická logopedie – Mgr. Kateřina Fritzlová | webdesign da.nick | dStudio